90 dní s akvarelem
Jsem ilustrátorka, milovnice akvarelu, mám ateliér a výlohu. Moje divokrásná výstavní skříň, která je jako dělaná k nakukování, oslovila šéfredaktorku nakladatelství Grada. Zaklepala na mé dveře a zeptala se, jestli bych si troufla namalovat 50 motivů divokých bylin do nové knihy. Cože? Tomu se říká životní výzva a splnění nejtajnějšího snu.
1. Skoč, nebo uteč
Byl březen. A autorkou knihy, kterou jsem měla ilustrovat, byla Ilona Prath Krejčová. Její knihu Zahrada mám doma už 10 let – hodně mi pomohla v začátcích, kdy jsem začínala zahradničit. Teď jsem měla možnost ilustrovat její nový projekt! Přiznám se, přitahovala mě i ta obří výzva – namalovat 50 květin, aniž bych dopředu věděla, které to budou, a vše stihnout za tři měsíce.
Jestli jsem váhala? První, koho jsem se zeptala, byl můj manžel. Věděla jsem, že sama bych jen těžko zvládla skloubit malování knihy, rodinu a vedení firmy. Podpořil mě a vzal na sebe velký díl domácnosti – vařil, uklízel a makal, aby mi uvolnil ruce na malování. Bez jeho pomoci bych to nezvládla.
2. Před bitvou je každý generál
Nastal den D a já jsem dostala kompletní seznam rostlin. Nebudu lhát, trošku jsem se orosila. Spousta z nich pro mě byla úplně neznámá a většina z nich byla sakra těžká na namalování. Musela jsem si je všechny vyhledat na internetu, většinu najít i v přírodě, nafotit je a vymyslet koncept, aby ilustrace malých rostlinek vysokých pár centimetrů ladily k těm dvoumetrovým rostlinám.
Nafotila jsem desítky snímků jednotlivých rostlin, abych vybrala ty nejlepší detaily – zakroucený stonek, prožraný list nebo polo rozvinutý květ. Z těchto nedokonale dokonalých detailů jsem pak „poskládala“ novou rostlinu, která měla všechny typické rysy. Bavilo mě hledat krásu právě v těch zdánlivých nedokonalostech.
Bylo těžké spojit botanickou přesnost s mým pohledem na rostlinu. Každá měla něco, co ji dělalo jedinečnou – tvar listu, barvu květu nebo zvláštní strukturu stonku. Chtěla jsem zachytit vše!
Například podzimní ostružiny. Listy už lehce rezavé, děravé, zralé i zelené plody, vše pohromadě na jednom stonku. Právě tyto detaily dělají ilustrace živými a já jsem to chtěla zachytit.
Příroda si zasadila poslední slovo – a já jsem sklidila její humor. Rostlina zvadla dříve, než jsem ji stihla nakreslit nebo jsem omylem vyfotila jiný druh. Nakonec jsem všechno pečlivě a s herbářem v ruce zkontrolovala, abych měla jistotu, že je vše správně.
3. Příprava jako základ
Jak vypadá začátek? Někdy jsem pokreslila hromady papíru, než jsem trefila správný tvar a proporce. Nejtěžší bylo vymyslet kompozici. Ilustrace musela být nejen krásná, ale i čitelná, aby zapadla do knihy a zároveň ukázala důležité rysy.
Gumovat akvarelový papír moc nejde, barva by se pak špatně nanášela a vznikaly by ošklivé mapy. Kreslit přímo bez přípravy jsem si troufla jen u jednodušších rostlin. A které jsou pro mě ty jednodušší? Například jitrocel nebo borůvky.
4. Důvěra v proces
První malbu – čekanku – jsem dělala s obrovským nadšením. Brzy mi došlo, že když si nejdříve vyberu „oblíbené“ rostliny, zůstanou mi na konec ty, kterých se bojím. Vzala jsem proto seznam a malovala jsem postupně jednu za druhou.
Často jsem se bála, že to pokazím, že netrefím barvu. Ale na strach nebyl čas! Uvědomila jsem si, že když budu každou malbu odkládat, nikdy to nestihnu. Postupně jsem začala malovat lehčí rukou, s větší jistotou, méně jsem testovala barvy a více jsem důvěřovala procesu. Potřeba vytvořit si zenové prostředí pro malbu zmizela úplně. Už jsem schopná si kdykoliv sednout a okamžitě začít malovat (a u toho třeba i dělat úkoly s dcerou).
Ano, samozřejmě se děly i nehody. Netrefený odstín, rozteklá kapka barvy… ale právě tyhle „chyby“ vytvořily kouzelný efekt, který bych jinak sama nevymyslela.
Někdy jsem měla s lehkostí hotovo za hodinu, ale některé malby trvaly i dlouhé hodiny a vyžadovaly, abych nechala další kroky „uzrát“ v hlavě a promyslela každý jednotlivý tah. Protože i když jsem horká hlava, na akvarel se (většinou) nesmí spěchat.
5. Malba léčí
Mé dny byly jako na houpačce. Někdy se mi nechtělo ani vstát z postele, ale byly i dny, kdy jsem nedokázala odložit štětec. Cíl byl jasný a cesta byla daná – každý den odškrtnout další položku na seznamu.
Na začátku jsem si myslela, že už mám svůj malířský styl, ale kolem dvacáté kytky jsem začala objevovat nové a nové možnosti, které akvarel nabízí. U posledních deseti rostlin jsem si uvědomila, jak moc jsem se v akvarelu posunula a jak se můj styl sjednotil. Už nejsem jen „holka, co hezky maluje“. Poprvé se cítím jako ilustrátorka, která má svůj rukopis a nebojí se výzev.
Tyto malby jsou jedny z mých nejlepších. Každá pro mě symbolizuje vytrvalost, sílu a lásku k tvorbě. Dodaly mi odvahu a energii pustit se do dalších krásných projektů.
6. Koncem to začíná
Lidé obvykle obdivují malbu jako takovou. Ale věděli jste, že malba je ve skutečnosti jen zlomek celé práce ilustrátorky?
Když jsem udělala poslední tah štětcem, chtěla jsem slavit! Jenže to byla sotva polovina cesty. Každou ilustraci jsem musela naskenovat, převést do digitální podoby a hodiny čistit od pozadí, aby byla připravena pro tisk.
Bylo to stejně náročné jako malba, ale zároveň tak zábavné! Každá ilustrace se mi pod rukama postupně klubala na svět a po odstranění posledního kousku pozadí se vyloupla v celé své kráse. (S grafickou úpravou mi pomáhala má šikovná pravá ruka Monča a já jí ještě jednou ze srdce děkuji!)
7. Nikdy to nekončí – více detailů pro vaše oči
Šéfredaktorku nakladatelství zaujaly moje skici, které jsem jí posílala ke schválení před každým malováním, abych se ujistila, že jdu správným směrem. V této fázi vznikl nápad, vytvořit ke každé malbě i její „lineární sestru“, minimalistickou černobílou kresbu, která bude jako protipól detailní malbě. Kniha se díky tomu proměnila z bylinkové příručky v umělecké dílo plné detailů!
Tvůrčí proces procházel vývojem. Na začátku jsem měla jasnou představu a styl, ale s každou další kresbou se vše postupně měnilo. Nakonec jsem dokonce znovu překreslila prvních patnáct lineárních kreseb, aby byly všechny jednotné.
8. Zákulisní odhalení v číslech
Tohle pochopí jen ti, kdo nad sebou měli bič v podobě termínu odevzdání hotového díla. Propady mých nálad byly téměř na denním pořádku. Naučila jsem se je ale přijímat, nehroutit se z každého „prdu“ a prostě jít dál. S blížícím se finálním odevzdáním rostl i pocit euforie.
Hnala mě představa a chuť do vymýšlení titulní obálky, nových produktů a radostí, které s novými ilustracemi přijdou.
- 90 dní malování
- 357 fotek bylin
- 65 dní bez vaření večeře
- 46 dní grafických prací
- 52 archů akvarelového papíru
- 4 štětce s obroušenou špičkou
- 1 probrečená noc
- 1 vyrážka ze stresu
- 1 večer u vína při skládání titulní obálky
9. Moje poselství
Kniha je zatím největší počin, jaký jsem ve své práci vytvořila. Jsem hrdá, že jsem výzvu zvládla, a jsem dojatá, že moje jméno stojí na obálce vedle autorky paní Ilony Prath Krejčové. Hrneček se rozbije, květina zvadne, ale kniha zůstane a v ní moje ilustrace, které si budou prohlížet i moje pravnoučata.
Celý proces mě naučil vidět jen to opravdu podstatné, nezaobírat se kravinami a posílil mou sebedůvěru jak v malbě, tak v mém podnikání. Nejvíce si ale vážím své rodiny, která mě podržela až do konce, bez ní bych to nedokázala. (Díky mami a tati!)
Přála bych si, aby si čtenář knihy odnesl jediné: překonávání sebe sama bolí. Občas je to děsivé, občas je to náročné, ale pocit na konci je k nezaplacení a posune vás o pořádný kus dál. Pokud máte sen, jděte za ním. Žádný sen není tak velký, aby se nesplnil. Jen budete potřebovat více kafe a lepší boty.
